Když si tak čtu příspěvky svých dětí, moje úřednická čest mi napovídá, abych děti ponoukala ke stížnosti na tu paní Stavební. Sama sice nemám ráda, když si na mojí práci někdo stěžuje, ale takhle bych snad ani pracovat nemohla.

To jsem ale psát nechtěla, je to jen takový můj postřeh, tak k tématu. Říkám upřímně, že já na to psychicky nemám, abych žila v rozestavěném domě, lezla výkopem nebo snad po žebříku do bytu, brodila se blátem a skladovala boty v kuchyni. První počin stavební firmy má totiž být stržení stávajícího hlavního vchodu včetně zádveří a zbudování provizorního vstupu. Jsem přece jenom starší osoba, která má svoje zažité rituály, a parta lomozících zedníků nepatří k mému šálku čaje. A navíc - dětem co nejdříve zbourají střechu nad hlavou a potřebují po tu dobu někde bydlet… No a kde asi… Takže jsem vyklidila pole, i když nejsem balicí typ. Ne že bych nebyla schopná si připravit zavazadlo, ale prostě balení čehokoliv kamkoliv není mojí silnou stránkou.

Moje starší dcera s rodinou byla tak laskavá, že mě vzala na rok na byt. Jsou tři, mají 3+1 v paneláku a teď si tam nasadili ještě bábu, s hromadou – z mého pohledu – nejnutnějších věcí. Asi není nic neobvyklého, že jsem za ta léta nahromadila spoustu nezbytností. Ony když jsou uklizené, ani o nich člověk neví. Šaty, když jsou ve skříni, říkám si „vždyť nemám co na sebe“, z drogerie a kosmetiky mám přeci jen pár kousků. Ale když si potřebujete větší část věcí vzít někam na delší dobu s sebou, nestačíte se divit, jak rychle se plní krabice a kufry.

Já sama bych asi balila ještě teď. Seděla bych mezi krabicemi a nevěděla, ze které strany do toho. Ale bylo potřeba to „zmáknout“ za víkend. Zkoušeli jste někdy sbalit mnoho let do nemnoho zavazadel? Jde to pomalu a obtížně, ale všichni pomáhali a činili se. A krabice narůstaly a bobtnaly. Pak vyvstala nerudovská otázka kam s nimi. Všechny naštěstí nepatřily k těm několika vyloženě nezbytným, které budu během svého hostování potřebovat.

Již dříve jsme vyhledáváním na Internetu a obvoláním několika pronajímatelů skladových prostor zjistili, že nabízené sklady jsou buď jsou příliš velké a tím drahé, nebo malé, pěkné a tím také drahé a ty levné nebyly pro skladování knih a nábytku vhodné – vlhké sklepy nebo bývalé garáže od oleje a benzinu. Snad kdybychom měli doma bagr. Po zralé úvaze jsme se rozhodli zapojit geograficky bližší příbuzenstvo a rozstrkat věci po celé Praze.

Teď už mám kromě nábytku (ten ještě čeká, až se sbalí zbytek domu) všechno uložené a opět si nacvičuji trasu do práce a zpět přes polovinu města. Jsou sice i lepší způsoby jak trávit léto, ale co by člověk pro děti neudělal. A to je zatím všechno ze strany tchýně, která nyní dlí ve vyhnanství (nebo v ilegalitě?), a pokud by se jednalo o mně, já bych nikdy nepřistavovala. Je s tím nesmírné práce a moc nervů.