Konečně máme cedulku s nápisem STAVBA POVOLENA. Myslela jsem, že bude bytelnější. Dobře, plechovou ceduli tohoto druhu jsem vážně nikde neviděla. Je pravda, že všude mají za oknem nebo na plotě pověšený papírový nápis v umělohmotných deskách. Ale mohlo to přeci být vyvedeno velkým písmem aspoň na čtvrtce, obyčejný kancelářský papír je tak... obyčejný.

Přitom není zadarmo. I když pominu peníze, které byly v architektonickém projektu vyhrazené právě na vyřízení stavebního povolení, resp. ohlášky, ten papír stojí spoustu sil, duševních i fyzických. Naštěstí si někdo rád nechá zaplatit za to, aby vaše síly nahradil těmi svými, stačí dodat příslušnou plnou moc a samozřejmě také obálku se zaslouženým honorářem. My se po zralé úvaze rozhodli, že raději oželíme několik tisícovek a úředníkům se obloukem vyhneme. Bohužel se to úplně nepodařilo, alespoň mě ne.

První informace o našem povolení donesl soused. K smrti mě vyděsil tím, že zaklepal na okno. Abyste rozuměli, my nemáme okna do silnice, dům stojí v zahradě, takže nám návštěvy jen tak na okno neťukají (alespoň ty slušné). Panu sousedovi jde ke cti, že se opravdu snažil dozvonit, ale bezdrátový zvonek s ním nespolupracoval a přitom rozsvícené okno prozrazovalo naši přítomnost. Do schránky by se tlustá obálka s částí stavební dokumentace nevešla, tak se zcela logicky probojoval naší hlučnou bránou na heslo a zkusil to oknem. Lekla jsem se však především toho, že mi v té chvíli problesklo hlavou: „pes je venku“. Ale to by náš Dar nesměl být takové trdlo. Představa souseda s prokousnutým lýtkem se rychle rozplynula při pohledu na gestikulujícího pána téměř s úsměvem na tváři. Udiveně jsem tedy otevřela okno a poněkud nechápavě si převzala nabízený souhlas s naší stavbou. Chvíli jsem si totiž vůbec nemohla uvědomit, co se mi to vlastně snaží vnutit. Pes zvědavě vykoukl za rohem domu až v momentě, kdy se pán chystal k odchodu. Je to hlídač k pohledání.

Na sousedských souhlasech sice byla prosba o zaslání na adresu vyřizujícího zástupce, ale nebyl důvod nepřevzít dokumenty osobně a nepředat je dále. Zvlášť když jsme se oprávněně domnívali, že to bude naše jediná participace na stavebním povolení. Proč ne? Rádi. Ovšem uplynula úřednická lhůta a k našemu mírnému rozčarování jsme si na poště vyzvedli zamítavé stanovisko. Samozřejmě s ujištěním, že můžeme žádost kdykoliv podat znovu, a seznamem chybějících skutečností. Naivně jsme předpokládali, že předání věci do rukou profesionála bude také znamenat podání na první pokus, a ono hned asi pět výhrad ze strany úřadu. Část se vysvětlila telefonicky. Paní úřednice se zřejmě dost dobře neorientovala v rozsáhlé dokumentaci a prostě některé dokumenty nenašla. Hm. Nakonec chyběl jeden jediný papír – souhlas odboru životního prostředí. Údajně jej paní původně nepožadovala. Nepátrali jsme po tom, kdo komu nerozuměl, stejně to nemělo cenu. Trochu (a zbytečně) jsme se ale navztekali nad absurditou toho požadavku: Stavebníku, požádej si o vyjádření paní Životní, sedí tady druhé dveře vpravo. Požádáš a budeš trpělivě čekat na vyjádření. Proč nemůže spolupracovat paní Stavební přímo s paní Životní? Protože to nemají v popisu práce. A baba byrokracie si mne pařáty.

A tak jsme zase čekali, i když už ne tak trpělivě jako v prvním případě, a lhůta plynula. Máme vlastně kliku, že čteme i o víkendu maily, jinak bychom totiž čekali ještě teď, potřetí. Paní Stavební by nám žádost podruhé zamítla. Žádost vykazovala vážné nedostatky, například chyběly souhlasy sousedů. Milá paní Stavební ale nelenila a v pátek odpoledne zavolala našemu zástupci a o této skutečnosti ho informovala. Potřebuje prý nové souhlasy, a to nejpozději následující pondělí. To by bohužel onen zplnomocněnec nestihl, a tak požádal nás, ale už pouze prostřednictvím e-mailu. Naštěstí jsme to zjistili už v neděli dopoledne a ne až v pondělí ráno v práci. Honit sousedy v jejich zaměstnání nebo někde po nákupech by člověku na náladě nepřidalo. V neděli odpoledne ale díky prozřetelnosti všichni odpočívali po vydatných obědech doma, takže nebyl problém podpisy na improvizovaný souhlas vyrobený ze situačního plánu získat.

Marně jsme ale dumali, kam se předcházející souhlasy vytratily a já se v pondělí ráno, cennými podpisy vyzbrojená, vydala s tímto dotazem přímo za paní Stavební. Ona mi to osvětlila a zcela vyjasnila. Laskavě a bez toho, aby ji o to někdo žádal, roztrhla územní a stavební řízení. Pravda je, že územní souhlas již ležel poslušně doma s ostatními důležitými dokumenty, ale takové následky mě ani ve snu nenapadly. Souhlasy sousedů paní přiřadila do složky k územnímu rozhodnutí a udělat kopie zřejmě nepřicházelo vůbec do úvahy (ačkoliv je to běžná praxe, pokud už se obě řízení rozdělují). Největší překážka ale byla již překonána, tak proč to pitvat, zatnula jsem zuby. Další vážné výhrady spočívaly v nutnosti několikrát přeškrtnout slova „Sloučené územní a stavební řízení“ a nahradit je slovy o samostatném ohlášení. Paní Stavební mě pak s milým úsměvem ujistila, že teď již zbývá jen čekat na kýžené pozitivní sdělení ve schránce. Odcházela jsem silně podrážděna, ale snad jsem tím přišla jen o hodinu života.

Uplynulo opět několik týdnů a mohli jsme si konečně oddechnout a odškrtnout si další položku na zatím zdánlivě nekonečném seznamu činností nezbytných pro zajištění spokojeného bydlení. Teď je před námi definitivní výběr stavební firmy a žádost o hypotéku. Pak se bude moci začít stavět a to už je alespoň vidět.