Pokud máte hrubou stavbu pod střechou, přichází na řadu vyplňování stavebních otvorů. Pro nás nestižené stavařskou terminologií to obnáší hlavně okna, jinak také vstupní dveře, ale to už je „maličkost“. V tomto příspěvku tedy popíši, jak jsme okna vybírali, co nás při tom čekalo a jak potom probíhala samotná montáž.

V projektu jsme měli dřevěná eurookna, odstín akát. Položka v nabídce by ale vystačila na renovaci průměrného bytového jádra, možná více než dobře. Oken máme opravdu dost. Jen v původním objektu jsou čtyři velká trojkřídlá, jedno dvoukřídlé, dvě malá okénka do sklepa a čtyři menší okna do koupelen, chodby a štítů. K tomu je třeba připočítat dvě francouzská okna, vchodové dveře se světlíky, dvoje „vedlejší“ dveře do sklepa a užitkové místnosti, a pak také velkou prosklenou stěnu v novém obýváku složenou ze čtyř křídel francouzského typu.

Poslední, střešní okno, bylo rozpočtováno jako samostatná položka, dodáno a namontováno krátce po dokončení střechy. Nevím, jestli je to obvyklé, stavíme poprvé (a doufám, že i naposled). Možná je to tím, že se jako střešní kupovalo nějaké typizované, kdežto ostatní okna se vyrábí přímo na míru. Střešní okno je VELUX, což je asi nejznámější výrobce, trochu zvláštní je, že dekor okna je světlá borovice, zatímco ostatní, což obnáší i francouzské okno ve stejné místnosti, mají být středně hnědá. Ale tak to bylo plánováno i v projektu, zřejmě kvůli tomu, aby malý strop nebyl ztmaven výrazným oknem. Tohle pro mě asi zůstane jednou z architektonicko-stavebních záhad.

Původně jsme opravdu jedině o dřevěných oknech uvažovali, plast jsme zavrhli hned na začátku plánování, protože je přeci tak umělý, na omak nepříjemný, mění barvu a vůbec… Dřevo je přírodní matriál, krásné na pohled i na omak, a tak nějak celkově nám bližší. Pokud to ale nevíte, mít dlouho krásná dřevěná eurookna obnáší se o ně pravidelně starat. Minimálně jedenkrát, ideálně však dvakrát v roce je třeba okna „naleštit“ tzv. udržovací sadou a po deseti až patnácti letech obnovit svrchní vrstvu laku. Možná by mě to leštění i bavilo, možná i několik let – ale vážně chceme každý rok kromě mytí ta okna ještě ošetřovat? Možná to není vyloženě nutné a spousta lidí se bez toho asi i obejde, ale bez údržby se prý životnost oken zmenšuje. Asi jen výrobce ví, jestli je to bouda na zákazníky nebo vyložená nutnost.

Opravdu nás ale nahlodal teprve až dozor. Zrovna v době, kdy už bylo nutné se rozhodnout kvůli včasnému dodání, byl u realizace jiné stavby v našem okolí, kde jakási firma montovala plastová okna v dřevěném dekoru. Podle jeho mínění byla okna kvalitní, s dobře odvedenou montáží a vypadala skvěle. Dokonce bylo možné se na danou stavbu zajet podívat, což jsme neodmítli. Na vlastní oči okna vypadala opravdu perfektně, laik by od dřeva rozdíl téměř nepoznal, nebo po podrobném zkoumání. Materiál dokonce nebyl tak nepříjemný, jak jsem si myslela, znalá pouze klasických bílých „plasťáků“. I vchodové dveře vypadaly dobře, a tak jsme ještě chvíli doma diskutovali a nakonec se rozhodli pro plast v nyní oblíbeném dekoru „zlatý dub“. Kromě minimálních nároků na údržbu nás také přesvědčil cenový poměr, ze kterého plast vychází jednoznačně vítězně.

Rozhodli jsme se oslovit stejnou firmu, jejíž práci jsme viděli při našem poznávacím výletě s tím, že naše stavební firma osloví svého subdodavatele a nabídky porovnáme. Stalo se a po srovnání ceny a vlastností oken (počet komor apod.) jsme vybrali tu „naší“. Ačkoliv jsou rozměry oken součástí projektu, firma musí samozřejmě provést svoje zaměření, ať už kvůli případným nepřesnostem v projektu (původní okna dle celkového zaměření domu) nebo drobným změnám a odchylkám. Po dokončení stavebních otvorů tedy firma zaměřila a zpřesnila nabídku, kterou jsme si kvůli nějakým nedostatkům mezi sebou trochu pinkali, ale nakonec jsme došli ke shodě.

Na oknech jsme si tak mohli vyzkoušet, jaké by to bylo, kdybychom si každého dodavatele hledali sami a jednali s ním o ceně a jeho dodávce. Popravdě je vážně o dost jednodušší schválit nabídku zastřešující stavební firmy a případné problémy ať si řeší se svým subdodavatelem. Nemusela bych se starat např. o to, že v ceně nejsou vnitřní parapety, ačkoliv v projektu ano a desetkrát kontrolovat každou verzi nabídky, kde zase vznikl rozdíl v ceně a proč.

Zvažovali jsme i různé alternativy. Vchodové dveře byly v projektu navrženy celé prosklené včetně světlíku vedle dveří, a to se mi příliš nelíbilo. Zčásti to bylo zřejmě způsobené nezvykem, vždyť přeci k domu patří pořádné vchodové dveře, do kterých nejlépe zvenku není vůbec vidět (trochu to zvyšuje pocit bezpečí, jdete-li otevřít). Hlavní důvod byl ale estetický, prosklené dveře mi evokují panelákové vstupy z komunistických dob a na nich neshledávám nic přitažlivého. Jednu stránku jsem ale ze svého uvažování vynechala a nemálo důležitou. Prosklení bylo navrženo z praktického pohledu – vchodové dveře totiž vedou na jih, zatímco hlavní obytná místnost na sever. Prosklený vchod by pak, spolu s krásnými prosklenými dveřmi vedoucími ze zádveří do kuchyňského koutu, přiváděl tolik potřebné světlo ze slunečné strany domu. Nakonec i u nás praktická stránka zvítězila a pořídili jsme dveře prosklené, pro lepší pocit s tzv. efektem „kůry“, který stěžuje průhlednost.

Další variantou, kterou jsme si rozmýšleli, bylo provedení prosklené stěny v hlavní obytné místnosti, jejíž součástí je také vchod na terasu. Pod termínem „prosklená stěna“ není třeba si představovat něco speciálního, jedná se v podstatě o na sebe navazující čtyři křídla francouzského okna, z nichž pouze dvě vnitřní jsou otevírací. Dnes je aktuální řešit takovýto vstup na terasu pomocí posuvných dveří a má to velkou výhodu: otevřené dveře nezabírají téměř žádné místo, takže není nutné s každým kouskem nábytku přemýšlet, aby nezavazel dveřím. I od této alternativy jsme ale nakonec upustili, protože jednak byly posuvné dveře téměř o dvacet tisíc dražší než klasicky otevírací, jednak je prý mechanismus citlivý na nečistoty, což by pes jistě nebral na vědomí, a konečně posuvné dveře nelze otevřít na větračku. Větračka nakonec byla rozhodující, protože ráda větrám a otevření posuvných dveří byť i jen na několik centimetrů by znamenalo volně migrujícího psa na zahradu a zpět. Což lze akceptovat v suchém létě, ovšem v deštivém už méně.

Po objednání a zaplacení zálohy už zbývalo na okna a jejich montáž jen počkat. Snadná věc, řeklo by se, pokud tedy zrovna není říjen. A listopad na krku. Zabarikádovali jsme se v našich dvou místnostech a topili. Většinou nám bylo docela dobře. Zima byla v případě, kdy se člověk vydal do koupelny, kde se topilo malým přímotopem, nebo do kuchyně, kde se netopilo vůbec, jen vařením. Oken jsme se dočkali až na konci listopadu, do té doby už několikrát sněžilo. Nebylo to sice zrovna příjemné – v celém patře byla okna vybourána a ze schodů nám do přízemí dost fučelo. Naštěstí ale mrznout pořádně nezačalo, takže jsme se jich dočkali ve zdraví.

Samotná montáž oken šla jako víno, samozřejmě se ale neobešla bez důkladných příprav. Na den D jsme si vzali dovolenou, aby nemusel pes čelit montážníkům sám samotinký a hlavně kvůli zpřístupnění našich dvou obývaných pokojů a jejich následném úklidu. Jednu směnu jsme si udělali s přípravami již večer, kdy jsme jen „lehce pobalovali“, co nám přišlo pod ruku. Tu správnou míru nasazení jsme ale museli vyvinout ráno, kdy bylo potřeba rozebrat postel, sestěhovat všechen stěhování-schopný nábytek co nejblíže k sobě a vše včetně stěhování-neschopných kusů řádně zaobalit igelitem. Nejchoulostivější věci raději ve dvou vrstvách.

První přišlo na řadu bourání těch několika stávajících oken, která ještě v domě zbyla. Na to jsme se šli raději venčit, abychom se vyhnuli největším oblakům prachu. Mezi bouráním a montáží jsem trochu „nahrubo“ zametla největší nánosy a zároveň se snažila krotit psa, vzrušeného novým přídělem neznámých lidí k očichání. Než přišla na řadu nová okna do našich místností, udělali jsme si se psem hnízdo v dekami pokryté sedačce a klepali kosu. Hlavně, že naštěstí stále ještě nemrzlo.

Předpokládali jsme, že montáž všech oken proběhne v jednom dni, což se ale ukázalo jako přehnaně optimistické. První den tedy proběhlo uzavření pouze původní části objektu a dodatečně firma ještě usazovala vchodové a další venkovní dveře a všechna francouzská okna v přízemí. Po dvou dnech ale bylo hotovo a my se mohli kochat tím, že už stavba konečně zase vypadá jako obyvatelný dům.

Nejdůležitější venkovní operace jsme tím měli za sebou a firma se mohla vrhnout na vnitřky. Jako první přišla na řadu velká rodinná koupelna v patře, o ní příště.