Má lepší polovice v předcházejícím článku naznačila, kde a jak bydlíme a částečně i důvody, které nás vedly k rozhodnutí rekonstruovat. Já Vám teď chci objasnit svůj úhel pohledu. K tomu je ale nutné se vrátit zhruba o 8 let zpět, kdy jsem se sem přistěhoval.
Tou dobou to bylo již přes 30 let od dokončení stavby. I když pokud mluvíme o životnosti zděné stavby, tři desítky let by podle mého názoru měly být maximálně její polovinou, takže spojení „již přes 30 let...“ by nemělo být na místě. Ono ovšem jde také o to, jestli se vůbec slovo dokončení dá brát v pravém slova smyslu. Hned s prvními drobnými úpravami jsem zaznamenal první (drobné) nedostatky. Sebemenší maličkosti, jako např. zatlučení hřebíku či vrtání do zdi kvůli hmoždince pro šroub, se měnily v horor, nebo alespoň drama. A každá taková minutová práce si nakonec vyžádala půl dne práce, půl kila sádry, 2 roky mého života (stres přeci zkracuje život, ne?) a jeden zlomený šroubovák. V tom posledním případě nešlo ani o vadu materiálu nebo mou nešikovnost, ale - znáte to - člověk musí nějak vypustit páru.
Nedodělaná půda, zatékání střechou na mnoha místech (naštěstí nebo naneštěstí pokaždé jinde, ne vždy na stejných místech), rozpadlý komín, propadající se podlahy a mnoho dalšího se omlouvalo větou „No my jsme ten dům stavěli svépomocí.“ Svépomoc, svépomoc, svépomoc, SVÉPOMOC! Pomóóóóóc!!! Na tohle slovo jsem byl v tu dobu už asi alergický, tak jako dnes (pár měsíců po letošních komunálních volbách) na slovo „sebereflexe“ z úst šéfa jedničkové vlády. Chápu, že v době stavby se šetřilo, kde se dalo, ale spousta domů z té doby, také stavěných svépomocí, takovými neduhy netrpí.
Další ránu domu zasadily nezbytné rekonstrukce vody a topení, i když by tomu mělo být spíš naopak. Nejen, že se při těchto opravách firmy velmi odborně probouraly do všech místností v okolí (v jedné dokonce i profíci provrtali gauč, když se snažili tuším přivrtat úchyty pro radiátor), ale třeba i dlažba byla položena takovým způsobem, že za 2 roky už mnohé dlaždičky nedržely na původně zamýšleném místě. Nemluvě o nekonečně protékajících sprchových koutech. Bohužel i pokusy o nápravy těchto šrámů byly dosti odbyté. Jednu díru procházející skrz zeď páni řemeslníci zamaskovali jen z jedné strany. Na druhé nechali kráter ve zdi, umě zamaskovaný skříní. Jistě si pak dokážete představit můj vztek, když jsem toto při rekonstrukci ložnice po letech odhalil, právě odtažením dané skříně.
Dalším a také velmi podstatným důvodem pro rekonstrukci je obrovská energetická náročnost tohoto bydlení. Chybějící zateplení, okna, přes která fouká apod. mají za následek neúměrné platby za energie. Při stále rostoucích cenách plynu a elektriky to nejsou moc dobré vyhlídky. A jak se říká: „Když už, tak už“. Když už se má investovat do zateplení domu, tak už se při té příležitosti může také celý dům přizpůsobit našim dalším nárokům a požadavkům.
Ještě si nemůžu odpustit - kdyby jste viděli ty desítky kontejnerů, ve kterých se odvážely nepotřebné věci z domu a zahrady. To množství práce s vyklízením (do kterého bylo naštěstí zapojeno více lidí - díky). V živé paměti mám ještě nedávné bourání garáže, která byla vyrobena z americké válečné lednice „na mrtvoly“ o rozměrech menší chalupy (na pantech bylo uvedeno „Made in USA“). Ve dvou lidech jsme ji bourali celý den a byly z ní 4 kontejnery odpadu všeho druhu. Ale o tom třeba zas někdy příště.
Co říci závěrem? Vzhledem k tomu, že tento blog bude číst určitě i má tchýně (a také nechci vypadat jako chorobný stěžovatel), měl bych svůj článek ukončit alespoň trochu pozitivně. I když je to těžké. Ale žádné další neduhy domu už mě nenapadají, tak svůj vstup mohu zakončit polooptimistickým výkřikem: „Mohlo to být i horší.“