Před každým závažným rozhodnutím (a renovace bydlení určitě takovým je) musíte vyřešit několik důležitých otázek. Chci vám povyprávět, které to v našem případě byly, jak jsme je vyřešili a jaké argumenty nás k tomuto řešení vedly.
Ještě na okraj – v minulých příspěvcích jste si mohli přečíst také něco z postřehů ostatních obyvatel našeho domku, což dodá mému líčení trochu objektivity. Sice to teď možná vypadá, že naše soužití není růžové, ale ujišťuji vás, že i přes některé rozdílné názory spolu všichni dobře vycházíme. Ale zpět k tématu velkých otázek.
Když se dnes mladí lidé berou, obvykle je to až v případě, kdy si chtějí pořídit rodinu. My sice neplánovali rozšířit počet členů domácnosti tak rychle, ale museli jsme samozřejmě zvážit, že pokud se dva roky od svatby rozhodneme něco budovat, rodičovství tím o nějaký čas odložíme. To máme tedy zásadní otázku číslo jedna – dítě nebo bydlení? Manžel byl pro dítě, já naopak preferovala bydlení.
Debata byla samozřejmě velmi vzrušená a plná emocí, oba jsme dost tvrdohlaví. Pro dítě mluví věk. Prvorodičky po třicítce sice nejsou v dnešní době žádnou výjimkou, ale přesto lékaři doporučují začít dříve. Já jsem argumentovala hlavně tím, že se do ložnice nevejde postýlka, a dvě skříně, co jsme tam zvládli uplacírovat, už teď praskají ve švech. Vážně nechápu, jak jsme se do této části domu s rodiči a sestrou vešli. Nebo spíš nechci chápat. Jasně, rodiče měli v ložnici dvě obyčejné postele bez čela, my máme velkorysou postel o šíři 180 cm s čely, která zabere podstatně více místa. Navíc rodiče měli skříně rozmístěné tak, že jedna nešla pořádně otevřít a nedalo se kolem ní projít. My otevíráme skříně obě. Navíc máme v ložnici luxus v podobě malé komody a televize na ní. Postýlka by tedy musela být zřejmě v kuchyni, tam je v prostředku místa dost. Abych ale byla upřímná, hlavním argumentem proti rozmnožování pro mě nebyl nedostatek místa, prostě se ještě necítím na mateřství připravená. No a také bych ráda ještě nějaký ten rok zůstala v práci. Neumím si představit, že bych teprve po dvou letech u firmy odešla vstříc plínkám a bryndáčkům. Nehoním se za kariérou, ale dítě? Teď? Ne, děkuji, zeptejte se zase za rok. Nebo za dva.
Posledním argumentem v této otázce byly peníze. Vždycky jde o peníze. V tomto případě konkrétně o schopnost splácet úvěr, protože miliony v matracích neskladujeme (popravdě ani menší částky). Jít na mateřskou před budováním znamená žádat o úvěr jen s jedním plnohodnotným příjmem. Teoreticky by to asi bylo možné, ale nakonec jsme došli k tomu, že se dvěma platy budeme mít lepší šanci. Kromě splácení úvěru bude ze začátku také třeba nakoupit nějaké nové zařízení a to už ze státní almužny nepořídíme. Však si to spočítejte sami: dvě děti dva roky od sebe, to je dohromady optimálně pět let na mateřské. Chtěla bych sice nějakou dobu mateřské pracovat alespoň na malou část úvazku, ale i tak. Rozhodnutí číslo jedna tedy padlo ve prospěch budování.
Začali jsme zkoumat, jaké možnosti v oblasti bydlení máme a hned jsme narazili na druhé dilema – stavět nebo renovovat? S tím naším domem se to má tak, že vlastně není tak úplně náš. Původně patřil dědovi s babičkou, oba už ale zemřeli. Tři čtvrtiny domu pak zdědil můj otec a zbytek jeho sestra. Tu čtvrtinu odkoupil manžel ještě za svobodna a otcovu část jsme si jako dědictví rozdělili se svou sestrou. Takový je současný stav. Nabízí se dům prodat a peníze rozdělit. Odpovídající část prodejní ceny nemovitosti v pražském katastru by nám zřejmě stačila na menší domeček někde za Prahou, který by byl náš celý. Jenže ještě je tu máma, která s námi bydlí, a navíc já mám tohle místo vážně ráda. Přijde mi ideálně položené, víc než dobře dostupné, je to kombinace bydlení blízko přírody a v dobré dosažitelnosti ke všem městským radovánkám. Zůstaneme tedy zde, ale to je pouze část řešení této otázky.
Vzhledem ke stavu a vnitřním dispozicím domu jsme dále zvažovali, zda bude vůbec možné jej přestavět k naší spokojenosti. Představovali jsme si moderní bydlení, kde je přízemí vyhrazeno velké obytné místnosti s kuchyní a v patře jsou malé ložnice s potřebným vybavením (šatny, koupelny). Ale kam to tady vpravit? Snad by to šlo, kdybychom vybourali všechny příčky, stropy a zůstaly by jen obvodové zdi. Je to ale dobrý nápad? Měli jsme pak trochu obavy, aby nám to celé nespadlo na hlavu. Co to tedy celé zbourat? S touto myšlenkou jsme si pohrávali docela dlouho. Nechat jen sklep, protože o něj bychom neradi přišli a nad sklep nový domeček, dřevostavbu. Na této možnosti nás lákalo především to, že dřevostavba je smontována během dvou dnů (pouze hrubá část stavby samozřejmě) a dokončená během dvou až tří měsíců. Alespoň to tak tvrdí marketingoví specialisté firem, které dřevostavby realizují. Nebylo by to úžasné, mít vše nové a voňavé a navíc tak rychle? Jenže mělo to svoje mouchy, jak jsme zjistili.
Koupili jsme si katalog návrhů domů, abychom se inspirovali, a zašli jsme na výstavu věnovanou dřevostavbám. Katalog byl fajn, spousta zajímavých nápadů. Nechtěli jsme si vybrat přímo z nabídky hotových návrhů, ale kamarád by nám podle nich mohl nakreslit náš vlastní. Výstava už ovšem tak skvělá nebyla. Technologie se nám líbily, dokonce i ceny vypadaly únosně. Ovšem když jsme se začali ptát konkrétně, zdali by bylo možné postavit dům na stávajících základech a zachovat sklep, dostalo se nám poněkud zdráhavých odpovědí. Šly by shrnout do dvou slov „nemůžeme doporučit“. A kdybychom i přes toto „nedoporučení“ chtěli náš záměr realizovat, museli bychom nést všechna rizika my (což nechápu) a cenu za tyto vícepráce nelze dopředu bez řádné analýzy určit (což už chápu), ale rozhodně se bude pohybovat ve stotisícovém řádu. A základová deska na zasypaném sklepě bude obdobný problém, jen o něco málo levnější. No nazdar. Tahle cesta nakonec nikam nevedla.
Takže jsme byli zas skoro na začátku. Asi bychom na to dál sami nestačili, tak jsme se zeptali odborníka. Pozvali jsme architekta, aby dům okouknul a řekl k tomu svůj názor. Zbourat? Nesmysl, stropy jsou solidní a za stejnou částku, kterou bychom dali za bourání a malý domek, budeme mít v případě rekonstrukce z domu hrad. Nějakou dobu jsme to trávili, a pak to přijali jako řešení naší otázky – bude to rekonstrukce. A bylo to, rozlouskli jsme to nejdůležitější. Stejnému architektovi jsme zadali i zpracování projektu a jeho práce se nám dosud moc líbí. V některém dalším příspěvku vám ukážeme i několik obrázků z návrhu.
Zatím máme představu, že v průběhu celé rekonstrukce bychom v domě zároveň bydleli. Doufáme, že nám tenhle záměr stavební firma nerozboří jako domeček z karet. Asi to bude těžké, nějak se tu se stavaři vystřídat a žít přitom alespoň trochu jako lidi. Máma má v nejhorším případě několik nabídek, kam by se mohla dočasně uchýlit, ale snad to nebude potřeba. Každopádně my jsme připravení na letní „táboření“ v rozvrtaném domě. Jsem zvědavá, co na to pes.
Ještě nás čeká spousta práce a další v řadě rozhodnutí bude ohledně financí. Tenhle problém aktuálně řešíme. Budeme potřebovat půjčit si minimálně 3,5 milionu korun. Pokud víte o někom, komu se zbytečně povalují na kontě nebo pod postelí, dejte vědět. Prozatím vycházíme z toho, že se budeme muset obrátit na banku. Otázka zní – hypotéku nebo stavební spoření s překlenovacím úvěrem? Nyní jsme někde uprostřed řešení, takže tohle vyprávění si ponechám na příště.