Začalo to celkem zajímavě. Přijel člověk, u kterého jsem zběžným ohledáním zjistil, že patří k personálu dvoučlenné psí smečky. Působil přátelsky a něco si u nás domlouval. Hned jsem vycítil, že se jedná o nějaké překvapení pro mě. To už tak nějak pes pozná a ani nepotřebuje rozumět všem těm zbytečným slovům, které lidé obvykle používají.

Uběhlo několik dní a ten člověk se objevil zase. Zřejmě mojí smečce není cizí, vypadají, že ho berou, tak jsem se rozhodl pro to samé. Navíc se chová docela zdvořile, snaží se se mnou komunikovat, takže ho i nechám, aby mě „pohladil“, jak tomu oni říkají. Mám na mysli, že se mě může dotknout, a já se tvářím, že je to celkem fajn. Když přijel znova, měl s sebou plno zajímavých věcí. Mám docela rád všechny ty lidské věci, kterým říkají nářadí. Je na nich spousta pachů a lze je celkem beztrestně ukrást a prozkoumat. Rozhodně u toho není tolik křiku, jako když si půjčíte třeba botu.

Přestěhovali jsme s mým „pánem“ (však jsem řek minule, jak to mezi námi je) na moje venkovní teritoria, což bývá někdy docela psina. A taky že jo. Lidi začali stěhovat na zahradu, jak teritoriu oni říkají, další materiál. Několik obrovských hranatých suchých stromů a spoustu železa. O železo se já nezajímám, nejde okusovat a ani jinak použít. Ty stromy jsem prověřil, ale nešly odnést, musel jsem se spokojit s označkováním. Já jsem jinak v nošení různých částí stromů dobrej, abyste si nemysleli, že ne.

Výsledek toho dne mi vyrazil dech. Ti dva celé dopoledne vyváděli psí kusy. Zasazovali ty suché stromy zpátky do země, blízko od sebe, a mezi ně instalovali ty železné kusy. Říkali tomu kari sítě. Jednou jsem slyšel něco o kari a určitě šlo o jídlo. Celou dobu jsem se utěšoval a namlouval si, že třeba staví obrovský venkovní gril. Gril já znám, používá se v létě, je zbytečně horký, ale krásně voní masem. A ono houby! Když náš host odjel, s hrůzou jsem zjistil, že je to Kotec! Znám to zařízení. Sám jsem naštěstí nebyl do žádného odsouzený, ale slyšel jsem o něm mnohokrát vypravovat. A chlupy se mi při tom na zádech vždycky ježily. V mžiku jsem se rozhodl a zvolil strategii totální ignorace. Prostě jsem si toho veledíla vůbec nevšímal a doufal, že to nějak dopadne.

Skoro se mi povedlo na tu nešťastnou záležitost zapomenout, ale návštěva se objevila zas. Tentokrát s opravdu velkou zásobou velmi interesantních kusů dřeva, které pak ještě nakrájeli na kousky. Přímo si to říkalo o ochutnání. Mohl jsem si vybírat, co hrdlo ráčí. Vše s obvyklou doprovodnou atrakcí známou jako K-K neboli Kradení-Klacku. Pro nechápavé vysvětlím. Někdo, většinou výše postavený pes, běhá okolo s čímkoliv typu „klacek“. Někdo další z podřízených členů smečky nebo níže postavených psů se snaží klacek sebrat. Čím více účastníků, tím větší sranda. S lidmi bývá zábava o to lepší, že zakopávají o vlastní nohy, jsou pomalí a funí jak mopslík v romantickém vytržení. Když mě to přestalo bavit, ukázal jsem jim úžasnou ukázku mojí ignorační strategie. Popravdě, velkého ocenění jsem se nedočkal. Tvářil jsem se sice, že mám vše v tlapě, ale tentokrát už jsem se nenechal ukolébat řečmi o kari a nenápadně sledoval každý pohyb.

Na sklonku dne už nebylo pochyb. Jde tady o vzpouru. Zatím ta jejich stavba nebyla úplně hotová, ale i vořechovi by už bylo jasné, že se dívá na Boudu. Nejzákeřnější lidský výmysl, který se my psi už po generace snažíme vymítit. Prostředek ponížení, který z hrdého ovčáka udělá pouhý terč kočičích vtipů. Začaly na mě jít mrákoty. Byl jsem jako ve snu a v tom snu se mi sousedovic kočičí cirkus zjevil ve zcela novém světle. Jasně jsem si uvědomoval, že s tímhle budu nahranej. Bouda a Kotec budou moje jediné obhajitelné teritorium a já na tom budu hůř než ten westík, který nosí na procházky „rozkošné“ psí oblečky. Okamžitě jsem se zařekl, že to nesmím dopustit. Jako první bylo třeba přehodnotit strategii.

Moje nejhorší představy se naplnily, když byla Bouda hotová, natřená nějakým hnusem a vybavená nástupní rampou. Vše samozřejmě propojené s Kotcem. Můj personál byl nadšen a hned se přede mnou bezostyšně začal domlouvat, kdy ten nástroj vzpoury vyzkoušíme. Nebudu nic tajit, už jsem tam byl. Nedal jsem jim to ale lacino, zařval jsem si pěkně od plic a všechno jsem jim řek. Za rámeček by si takový proslov nikdo nedal. Zvládl jsem i odhalit slabé místo toho jejich výmyslu – můžu prostrčit hlavu ven, a když několikrát zaberu velkou silou, někde něco povoluje. Demoliční strategie mě nikdy nezklamala. Vytrvalou snahou se mi podařilo na nějakou dobu Kotec vyřadit z provozu. Odtrhnul jsem kus toho kari od jednoho ze stromů a vytvořil jsem díru. Prošla by jí teď sice maximálně čivava, ale stačilo to. Personál má naštěstí ještě pořád obavy, abych si něco neudělal, takže si mě od té doby netroufli vyhostit.

Zatím se nějak protloukám. A přísahám, že vytrvám. A o všem podám zprávu.